V minulém článku (tu) jsme se zabývali rychlou módou neboli fast fashion z hlediska zákazníka. V dnešním článku plynule navážeme, tentokrát se však podíváme na celý problém z hlediska módních značek a výrobců.
Pro začátek si položíme pár otázek:
Víme, kdo šije naše oblečení? Víme, v jakých podmínkách pracuje? Víme, jaký má dopad výroba oblečení na náš svět?
“Módní průmysl je zmítán trendem rychlé módy. Vyrábí se obrovské množství oděvů a dramatický pokles jejich cen způsobil ohromný nárůst v jejich spotřebě. S poklesem ceny navíc přichází i pokles kvality. Oblečení je dnes často vnímáno jako spotřební zboží, jednoúčelová položka.” [Fashion revolution]
PRACOVNÍ PODMÍNKY
Nadnárodní módní značky hledaly cesty, jak maximalizovat své zisky, a tak začaly svoji výrobu přesouvat do rozvojových zemí s levnou pracovní silou. Ekonomiky těchto zemí jsou na oděvním a textilním průmyslu zcela závislé. Společnosti si tak mohou vybírat, kde se bude jejich oblečení vyrábět. Svoji volbu mohou také změnit, což vede k tlaku na snižování nákladů. (Př.: Pokud továrna řekne, že dané oblečení nemůže vyrobit tak levně, je možnost, že společnost s nimi nebude chtít spolupracovat a může se přesunout do jiných míst. Továrny mají o obchod samozřejmě zájem, takže jim nezbývá nic jiného, než na dané podmínky přistoupit.)
Snižování nákladů a ignorování bezpečnosti se stalo přijímanou součástí tohoto obchodního modelu.
Textilní pracovník je jediný bod v dodavatelské řetězci, kde se dá marže snížit. Společnosti profitují z jejich potřeby pracovat, využívají je jako novodobé otroky. Např. bangladéšští dělníci/ce patří mezi nejhůře placené ve světě textilního průmyslu. Vydělávají méně jak 3 $ za den. Nemluvě o dalších podmínkách, které si my – evropané, nedokážeme ani představit (minimální mzda pod hranicí životního minima, extrémně dlouhá pracovní doba, povinné a neproplacené přesčasy, neexistující sociální dávky, omezování a potlačování odborů – pokud vůbec existují, nemožnost postarat se o vlastní rodinu, nebezpečné pracovní podmínky atd.).
Pád osmipatrové budovy RANA PLAZA (Bangladéš, metropole Dháka, 24. 4. 2013) – přes 1100 mrtvých, majitelé továrny ignorovali havarijní stav budovy a dělníky i přes varování poslali další den do práce, toho dne se budova zřítila
K zamyšlení…
- Řada oděvních značek (C&A, H&M, Zara atd.) má mnohdy větší moc než státy, ve kterých se oblečení vyrábí.
- Existují státy (Bangladéš, Kambodža), které jsou na vývozu oblečení zcela závislé.
- Mzda většiny zaměstnanců oděvních továren v zemích globálního Jihu i řady pracujících v Evropě nepokryje náklady na důstojný život.
- Při kontrole všitých štítků nakupovaného oblečení zjistíme, že většina je vyráběna v rozvojových zemích, a to zejména ve státech jižní a jihovýchodní Asie (Indie, Bangladéš, Kambodža, Vietnam) a v Číně.
ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ
1) Pěstování bavlny
Bavlna patří mezi nejrozšířenější přírodní materiál. Člověk by řekl: “Co může být špatného na bavlně?!” Ač se to nezdá, bavlna devastuje životní prostředí a je chemicky nejvíce ošetřovanou plodinou světa. K růstu vyžaduje mnoho hnojiv a pesticidů, ty se ale zároveň dostávají do půdy a vody a odtud do celého ekosystému. Pesticidy mají samozřejmě vliv na lidské zdraví. Mohou způsobit defekty při narození, duševní nemoci, tělesné postižení, rakovinu atd. Většina bavlny je také pěstována z GMO semen. Kromě samotného pěstování jsou problematické i další zpracovatelské činnosti jako např. ošetřování vláken různými minerál. oleji nebo chem. látkami, bělení, barvení atd.
K zamyšlení…
- Bavlna má velké nároky na vodu. Např. na výrobu 1 trička je potřeba 2700 l vody, což odpovídá přibližně 40 sprchování.
- Bavlna se ve světě pěstuje pouze na 2,4 % orné půdy, přesto má na svědomí 24 % celosvětové spotřeby insekticidů a 11 % spotřeby pesticidů.
- Indie s Čínou patří mezi největší země s produkcí bavlny.
- Společnosti, které vyrábí GMO semena, pesticidy, herbicidy, hnojiva a léky, bývají jedna a tatáž společnost (např. nadnárodní americká společnost Monsanto). Př.: Farmář musí k pěstování bavlny používat pesticidy. Z jejich používání však může onemocnět. Kdo z jeho nemoci profituje? No přeci tyto společnosti, tomu se říká “dokonalá souhra”.
používá pesticidů na GMO bavlnu
organické pěstování bavlny
2) Výroba kůže a obuvi /Indie/
Indie je 2. největším výrobcem obuvi na světě hned po Číně. Kožená obuv je zdaleka nejvýznamnější položkou indického obuvnického průmyslu, co se týče objemu výroby i vývozu. V Indii čelí dělníci a dělnice v kožedělném a obuvnickém průmyslu rozsáhlému a systematickému porušování pracovních práv (viz pracovní podmínky).
Ganga, největší řeka Indie, je silně znečišťována továrnami na kůži. Každý den do ní vytéká více než 50 milionů litrů toxické odpadní vody z místních koželužen. Chemické sloučeniny používané ke zpracování a ošetření kůže (např. šestivazný chrom) se tak dostávají do místního zemědělství a pitné vody. S tím samozřejmě souvisí i kontaminace půdy. Znečištěním z koželužen jsou tak postiženi lidé i životní prostředí.
Lidé trpí na různé kožní problémy (vyrážky, puchýře, vředy), trávicí problémy, astma, necitlivost končetin, rakovinu atd.
Špatné pracovní podmínky panují také v továrnách na boty. Zde jsou zdravotní problémy spojovány s používáním toxických lepidel a kontaminací vzduchu z odpařujících se jedů z kůže.
SKLÁDKY
S rychlou módou nejsou spojeny jenom špatné pracovní podmínky, ničení životního prostředí, ale také přeplněné skládky, obrovská textilní a oděvní nadprodukce a s ní spojená nadspotřeba. Život našeho oblečení tak buď končí na skládkách nebo ve spalovnách. Skládkování oblečení je dnes třetím největším zdrojem produkce skleníkového plynu – metanu. Co se týče samotného rozkladu, např. oblečení z bavlny se rozloží přibližně do 5 let, oblečení ze syntetických materiálů (polyester, nylon, akryl) představuje v podstatě plast a bude se tak rozkládat klidně stovky let. Při spalování oblečení vzniká také řada nebezpečných látek, které unikají do ovzduší.
Další možností, kde může skončit naše “staré” oblečení, je kontejner na textil. Pokud člověk nemá lepší možnost, jak s oblečením naložit (např. darování, prodej, upcyklace atd.), je tato varianta nejschůdnější. Pokud si však myslíte, že všechno oblečení poputuje lidem, kteří ho potřebují, mýlíte se. V dnešní době nabídka oblečení několikanásobně převyšuje poptávku. Kontejner na textilie a oblečení v podstatě funguje jako prostředek k dalšímu komerčnímu využití.
A kam že oblečení/textilie vlastně putují?
- část jde na pomoc charitě (azylové domy, dětská centra, charitativní projekty atd.)
- cca 10 % se prodá v síti spřátelených secondhandů
- cca 45 % se prodá firmám, které je zpracují na výrobu čistících hadrů, výplní do autosedaček atd.
- cca 30 % je prodáno překupníkům s textiliemi do zemích třetího světa, kteří ho dále přeprodávají (zejména do Afriky), což má za následek zánik místní textilní výroby a následně pokles zaměstnanosti
- cca 10 % se spálí
Dnešní model rychlé módy funguje tedy na následujícím principu:
roste objem vyráběného oblečení → zrychluje se tempo výroby → klesá cena → roste spotřeba → klesá kvalita a trvanlivost → krátkodobé nošení → …
A co logicky následuje po krátkodobém nošení? Obrovské množství donošených a obnošených oděvů, pro které nemůžeme najít využití…
Kdo má v současné době na situaci v módním/textilním průmyslu podíl? MY VŠICHNI. Vlády, módní značky, korporace, média a samozřejmě i my – zákazníci.
Hlavní krok, který můžeme udělat, je kupovat méně, kupovat s rozmyslem, dát přednost kvalitě a vyhazovat méně. Každým naším nákupem hlasujeme pro módní svět, který chceme.
Pokud se nám současná situace nelíbí, nepodporujme ji…
Použité zdroje: Fashion Revolution, NILA, The True Cost, NaZemi
Zdroje obrázků: tu, tu, tu, tu, zbytek obrázků jsou screeny z filmu The True Cost
Speak your mind ( 0 )